Ementux

myšák Červenec 21st, 2007

… budu ťa pít, co budu žít, vinéčko bílé

Letošní červencové svátky mi pravděpodobně utkví v paměti jako “Dny, kdy jsem pochopil, že až dovčil jsem popíjel jenom patoky” Kolega totiž vymyslel, že bychom s našimi drahými polovičkami mohli letos společně vyrazit na “Den otevřených sklepů” do země vínu zaslíbené, tj. na Jižní Moravu.

Samozřejmě ani mě, ani moji polovičku nemusel dlouho (rozuměj VŮBEC) přesvědčovat a tak jsme 5.července ráno hópli do auta a vyrazili jižním směrem vstříc smyslovým vjemům a zážitkům dosud nepoznaným. Cesta ubíhala poměrně poklidně až na několik zakufrování v jednom okamžiku téměř spojených s kontrolou na Česko-Rakouských hranicích, a tak jsme nakonec šťastně a včas dorazili do onoho kouta naší vlasti, kde se čas zastavil a slovo Linux by patrně vyvolalo pouze údiv nad tím, o jakou že to odrůdu vína se vlastně jedná.

Po ubytování ve fungl novém útulném penzionku jsme vyrazili do jednoho z místních “nálevně-výkrmných zařízení”, abychom vytvořili solidní základ pro předpokládanou záplavu ročníků a odrůd, které jsme hodlali prolít našimi hrdly.

Jídlo bylo vynikající, obsluha skvělá, prostředí velmi příjmné. Najezeni do plnosyta a dobře naladěni vrhli jsme se do útrob místních sklepení…

Vždycky jsem si říkal, že si jednou musím zajet do sklípku a vychutnat si tu atmosféru. Vždycky mi do toho ale něco vlezlo a tak jsem se do vinného sklepa dostal až tentokrát. Zatímco některé sklepy byly svými majitely vyšperkované k dokonalosti a člověk si v nich připadal jak v Moravské jizbě, jinde to vypadalo jako by je někdo otevřel až po několika staletích.

K dobrému vínečku samozřejmě patří i líbivé tóny moravských lidových songů v podání cimbálovky. Ani zde tedy nemohla cimbálovka chybět. A že hráli moc pěkně, vínečko chutnalo o to víc.

Jedna z mnoha věcí, které nás ten den šokovaly, byli lidé. Měli jsme pocit, že ten den se zastavil čas. Nikdo nikam nepospíchal - pohodička, však zítra je taky den. Vinaři byli naprosto úžasní a ochotně vysvětlovali lamám z Ostravy jak se ta vína vlastně rozdělují, pojmenovávají, co se k čemu hodí apod. Vůbec jim nevadilo, když jsme jim hned ze startu pro jistotu sdělili, že ty naše zobáky rozeznají tak maximálně červené od bílého, spíše naopak. V pohodě nám dali okoštovat cokoliv na co jsme si ukázali a občas i doporučili, abychom zkusili i něco jiného. Tož jsme koštovali a v některých sklípcích i několikrát … rosé z Frankovky a Zweigeltriebe bylo geniální (však jsme nakonec pana vinaře ukecali a koupili od něj posledních 6 litrů, co mu zbylo) .
Den pozvolna ubíhal a vínko teklo proudem tak dlouho až nakonec došlo k tomu, co nevyhnutelně muselo přijít. Dostavila se zasloužená únava. Všichni zúčastnění se statečně potýkali s množstvím zkonzumovaného “pravdivého moku”, chlebů se sádlem, škvarkami, sýrem a klobáskami, nicméně večer přemohla únava i zbytek kolektivu, a proto jsme s výsledkem 16 sklepů z 20 zaveleli k ústupu do předem připravených pozic v našich komnatách.
Závěr z této akce je dvojí:

• obávám se, že si teď hned tak nekoupím víno, abych si nezkazil zase chuť těmi patoky, které jsem doposud měl za kvalitní vína
• Na září jsme naplánovali další výpravu za koštováním vínka, takže už se nemůžu dočkat

Tímto bych chtěl poděkovat našim známým Filipovi a Vlaďce, že nás na tuhle úžasnou akcičku vzali sebou a všem ochotným vinařům, kteří přežili kontakt s pivaři z Ostravy a zasvětlili nás do tajů jejich krásného nápoje. Rovněž bych chtěl vyjádřit obdiv své přítelkyni Monice, že přestože mě již tři roky úspěšně přesvědčuje o tom, že jí alkoholické nápoje nejedou, statečně s námi držela krok až do samého konce.

• Ostatní